Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Pomáháme |

Aktuality
Účastníci exhibičního utkání

8.3.2020 | Právě jsme zveřejnili první dva účastníky exhibičn&i...

 
Letošní rok pomůžeme Natálce

27.1.2020 | Společně s Nadačním fondem Kometa letošní ročník 2. Mezinárodního turnaje pomůže...

 
Další účastník

21.1.2020 | Definitivně potvrzena účast Slovenského týmu....

 
 
Články

Letos pomáháme Natálce

Příběh Natálky nám poslala její maminka. Po přečtení jejího příběhu budete zajistě vědět, proč zrovna v tomto ročníku našeho turnaje chceme pomoci zrovna Natálce a pevně věříme, že nám společně pomůžete. 

Tady je ten příběh: Natálka

Jmenuji se Lenka Procházková, je mi 26 let a jsem samoživitelka. Mám tříletou dceru Natálku, která má diagnostikovanou pervazivní vývojovou poruchu, je stále na plenách a téměř nemluví. Tato porucha zasahuje všechny oblasti psychiky či sociální situace a vyjadřuje fakt, že vývoj dítěte je narušen v mnoha směrech.  

A jak to u nás všechno začalo? Natálka byla do svého prvního roku zcela normální a šikovné dítě. Říkala pár slovíček, dělala „paci paci“, ukazovala, jak je veliká atd… Oslavila první narozeniny, začala chodit a pak šlo vše postupně z kopce. Přestala vše ukazovat a říkat svá naučená slova.

Když ji byl asi rok a půl, začala se hodně vztekat (afekty trvaly i hodinu) a bouchala hlavou do zdi. V osmnácti měsících nás doktorka poslala k psycholožce, protože malá neprošla autistickým dotazníkem. Paní psycholožka naznala, že Natálka je zcela v pořádku, tvrdila mi, že její chování je normální. Zkusily jsme jiného psychologa, který zase tvrdil, že ze svého chování vyroste. Přitom si sama ubližovala a vůči mně byla agresivní (a je dodnes). Do třetice nám konečně jiná psycholožka oznámila, že její chování normální není a že se to musí řešit.

Tak jsme si daly kolečko po vyšetřeních: EEG (epileptická aktivita v mozku), foniatrie, celkové psychologické vyšetření, magnetická rezonance. Pak jsme dostaly diagnózu. Aby Vám ji někdo dal, nebo potvrdil není vůbec jednoduché. Natálčino chování jsem řešila oficiálně od července roku 2018 (její chování se u paní doktorky neřešilo, dokud neprošla dotazníkem, já však měla podezření, že něco není v pořádku již po jejích prvních narozeninách) a diagnózu dostala až v září roku 2019.

Konečně jsem věděla, jak na tom malá je a mohla jsem s ní začít pracovat, tak jak byla potřeba. Čekáme na ranou péči, chodíme k psychiatričce, psycholožce, na logopedii, do SPC skrz školku a do Nadačního fondu Kometa. Zatím jsou jediní, kteří se k dceři chovají a věnují tak, jak bych si představovala. Natálka se po velkém úsilí a dlouhé době začíná pomaličku rozmlouvat. Konečně se někam posouváme a já věřím, že to s úspěchem dotáhneme tam, kam potřebujeme.

Tahle etapa, která je na dlouhou trať, je velice psychicky náročná a vysilující. Nejhorší na tom je, že pořádně svému dítěti nerozumíte (když nemluví) a dítě se za to na Vás zlobí a je k tomu agresivní. Kvůli tomu probrečím hodně dní (spíš nocí, aby mě nikdo neviděl), ale věřím tomu, že nejsem jediná matka, která to takhle má. Ale my to zvládneme… Všechny! 

Natálku uvidíte na našem turnaji. Předem děkujeme za Vaši pomoc.

 
 
 
 
 
 
 
 

Copyright © 2011 LAMPO